Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Matka.

20. 08. 2015 2:03:21
Už je to hrozně dávno, ale před očima to mám stejně živé, jako by neuběhl ani jeden den. Ovšem dřív, než se pustím do vyprávění, projdeme se..

Musíme tudy, přes náměstí, okolo kašny a Zahradní ulicí.. Vidíte ten dům támhle na konci? Oprýskané nafialovělé zdi, vymlácená okna a střecha zkroucená tíhou času a neúprosného sněhu. Kdysi, než se z něj stal Dům hrůzy, jak ho místní před časem pokřtili, to býval skvost celého města a býval to můj domov..
Teď doprava, Dlážděná ulice, nebo spíše ulička. Jako malá jsem si tudy krátila cestu do školy. Vede přímo okolo zdí hřbitova, kam teď půjdeme i my.
Je tu pěkně, to dělá asi to ticho.. tak, ještě jedna řada a jsme tady..


Pamatuji si, že byl zrovna červen, jeden z těch dnů, kdy se teplota závratně přibližovala ke stoletému rekordu a na stromech se nepohnul jediný lístek. Znudění výkladem učitelky, které pot už zlil celou halenku, jsme polehávali na lavicích, myslíce jen na to jediné, prázdniny.

Z bezmyšlenkového stavu mě vytáhl až přilétající kus papíru, pečlivě složený ve čterec. rozbalila jsem ho a tam stálo: „Dnes v osm v sadech. Marek.“ Začervenala jsem se a otočila se s úsměvem dozadu na rezavého kluka, nakukujícího zpoza robustního těla spolužačky.
Zvonek konečně přehlušil učitelčin uspávací hlas a všechna mládež se okamžitě rozprchla domů.

Když jsem dorazila, máma zrovna vařila večeři.
Přišla jsem za ní do kuchyně a zeptala se, jestli můžu večer ven.
„Samozřejmě, ale do devíti doma,“ řekla mi.
Nijak překvapivá odpověd. Ale já jako vždy začala namítat, že ostatním holkám dovolí být rodiče venku třeba do jedné, už chodí i na zábavy a ona se ke mě v šestnácti pořád chová, jako by mi bylo deset. Na její argumenty, typu: „to pochopíš, až budeš starší“, jsem vždy měla co říct, ale neposlouchala mě. Pokračovalo to takhle ještě asi půl hodiny a skončilo prásknutím dveří u mého pokoje.

Lehla jsem si na postel . Oči mi naštvaně těkaly mezi ciferníkem hodin a Markovou fotkou na stole. Začalo pršet a všude už bylo cítit, jak vlhko příjemně protrhává to úmorné dusno. Vzala jsem si svou oblíbenou knížku a ponořila se do ní tak, že bylo rázem čtvrt na devět..

V tom zaznělo lehké ťuknutí o sklo, odrhnula jsem záclonu a okno potichu otevřela dokořán.
Dole stál můj milý a úplně promoklý povídá, že na mě čekal, ale když jsem nešla, šel on za mnou.
Jak roztomilé.
Vysvětlila jsem mu situaci a pak nastala ta podivná chvíle ticha, ve které jsem se musela rozhodnout, jestli poslechnout a zůstat doma – nebo slézt po parapetu dolů.
Trvalo jen okamžik a už jsem se v bačkorech soukala ven.
Prolezli jsme podél zdi až za dům, kde byl nízký plot a cesta vedoucí přes pole k jezeru.
Přestávalo pršet, nebe se vyjasnilo a bylo krásně.
Došli jsme až k vodě a uvelebili se na břehu. Marek si lehnul a svou hlavu mi položil do klína.
Nevadilo mu, že bude ještě více promočený.

Pak jsme si povídali.. o tom, jak útrpný je život s rodiči a hlavně s mojí mámou, o nehodě mého otce, když jsem byla malá i o tom, jak by bylo skvělé utéct pryč. Obzvlášť tuhle část si vzal k srdci a než stačila uběhnout hodinka, útěk byl naplánován. A plán to byl vskutku brilatní.

Půlnoc na sklonku, s Velkým vozem nad hlavou, vykročili jsme zpět k mému domovu. Polibek na rozloučenou, vyškrábat se nahoru a už jen snít o dálkách.


Už byl skoro konec školního roku a přípravy potajmu vrcholily. Prasátko bylo rozbité a batoh se zásobami schovaný pod postelí, čekajíc na svou příležitost.
Během posledních pár dnů před vysvědčením jsme se s mámou stačily ještě několikrát pohádat. Dokola to samé.. omezování, výčitky, přednášky. Chovala se hůř, než kdy dřív. Pořád měla starost, abych chodila domů ještě za světla a nikde se netoulala. Pořád mě měla za tu malou holčičku.

Konečně to přišlo.
Dnes večer.

I poslední den jsem dostala přednášku. Tentokrát na téma mé vysvědčení. Půl hodiny poslouchání o tom, že určitě nechci skončit jako uklízečka a že bych pro to měla něco dělat. Nebavilo mě to.
Večeře probíhala v tichosti, jako vždy. A jako vždy si šla máma brzy lehnout. Byla pořád unavená, což se mi ten den hodilo.

V osm slyším to známe ťukání kamínky na okno. Vzkaz na rozloučenou na stole. Sbalená a připravená na velký svět lezu dolů.. V očích odhodlání.. chytili jsme se za ruku a vyrazili na nádraží.
První krůčky vedli do hlavního města. Na benzínové pumpě jsme si vyhlídli několik českých kamionů. Každý jel na úplně jinou stranu, nakonec jsme se rozhodli pro Německo. Dvě noci jsme spali s tím pánem v kamionu. Dovezl nás až do Stuttgartu, odkud jsme pokračovali stopem do Francie.. občas jsme si rozbalili někde v lese stan a někdy zůstali u místních v nějaké vesnici za práci. Pak jsme se dostali trajektem do Anglie a cesta necesta nás zavedla až do Skotska. Viděli jsme nádhernou přírodu i nevídané krásy architektury. Bylo to to nejúžasnější léto.

Po dvou měsících zpáteční cesta, to už byla hračka. Lidé jsou všude tak milí a ochotní.
Ale to, co přišlo doma, si nikdo z vás nedovede představit. Nečekala na mě máma s vařečkou, ale teta Sindy. Volali jí sousedi, kteří nás viděli jít z nádraží.

„Tvoje máma umřela. Asi měsíc před tím než jsi odjela, jí zjistili rakovinu. Už se s tím nedalo nic dělat. Promiň.“

A tehdy mi to všechno došlo.
Do očí se vedraly slzy.

Za několik dní byl pohřeb. Ležela v saténu, propadlá víčka, přes popelavou tvář se kroutily neposlušné vlnky jejích havraních vlasů. Oddaná věčnosti.

A tím jsme na začátku. U hrobu Marie Reinhartové, mé matky.

Pár týdnů po její smrti jsem neustála tíhu vlastního svědomí.


Když se podíváte tady vedle.. Emily Reinhartová. Já.

Autor: Lenka Šumanová | čtvrtek 20.8.2015 2:03 | karma článku: 14.57 | přečteno: 521x

Další články blogera

Lenka Šumanová

Fronty u pokladen = konec světa?

Začínám si myslet, že lidé dnes nemají na práci nic lepšího, než si stěžovat na fronty u pokladen. Počkat si v ní několik minut totiž znamená naprosté zhroucení světa.

13.9.2017 v 21:03 | Karma článku: 21.86 | Přečteno: 1275 | Diskuse

Lenka Šumanová

...nebuďte slepí. Není to těžké.

Když s někým narazím na téma „palmový olej“ a snažím se mu vysvětlit, proč je lepší nekupovat potraviny onen olej obsahující, vyrukuje na mě většinou s výmluvami „to bych nemohl jíst vůbec nic“ a „to strávím hodiny v obchodě“.

1.12.2016 v 14:18 | Karma článku: 13.42 | Přečteno: 518 | Diskuse

Lenka Šumanová

Můžeme jim to mít za zlé?

Občas mají dospělí lidé tendenci nadávat na mládež.. Jako by si neuvědomovali, že i oni byli někdy dětmi.

15.7.2016 v 11:56 | Karma článku: 9.82 | Přečteno: 642 | Diskuse

Lenka Šumanová

Ve třiceti staříkem, aneb staří byli také naší budoucností

V kolika myslíte, že je člověk starý? Ve čtyřiceti? Padesáti? Prý děti jsou naše budoucnost, ale ti staří jimi také kdysi byli.

20.11.2015 v 12:31 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 832 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Lucia Rien

(Ne)moc přítomného okamžiku

Žiju jako ve snu, ale spát se mi nechce. Vnímám tvůj pohyb, tak tiše a lehce. Plížíš se kolem, a občas mě zasáhneš silněji než bumerang. Vržený sice opatrně, ale tak přesně, že zasáhne to nejniternější JÁ. To které touží.A pláče.

11.11.2017 v 13:18 | Karma článku: 5.06 | Přečteno: 140 | Diskuse

Aleš Müller

Praha Brno po D1, s humorem

Trempové mají Hudsonské šífy, Američané Bermudský trojúhelník, ale to se nevyrovná peklu zvanému D1.

26.10.2017 v 16:51 | Karma článku: 22.43 | Přečteno: 985 | Diskuse

Iva Marková

Bunda

Vašek jde ze školy domů se třemi kluky ze čtvrté třídy. Vždycky to je dlouhá cesta. Hodně dlouhá, ačkoliv ji lze překonat za deset minut.

2.10.2017 v 22:09 | Karma článku: 16.65 | Přečteno: 576 | Diskuse

Pavel Ponec

Takový běžný den nové doby

[krátká povídka inspirovaná nešťastnými událostmi nedávných dnů] Jarmila doběhla domů unavená, špinavá, ale bez viditelných zranění,

16.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 13.96 | Přečteno: 332 | Diskuse

Iva Marková

Tomáš a Jakub

Osmiletý Tomáš hlídal před obchodem svého ročního bratra v kočárku. Maminka šla nakupovat se samozřejmostí, že na Tomáše je spoleh...

9.9.2017 v 23:43 | Karma článku: 13.40 | Přečteno: 738 | Diskuse
Počet článků 10 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1668

Jsem podivný mladý člověk s někdy až cynickým pohledem na svět.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.